Praha 23. srpna 2026 - Čínský ekonomický nástup představuje pro Německo stále ničivější konkurenci. Poněkud překvapivě však může být příležitostí pro Česko a další země Visegrádské čtyřky. Zatímco německý průmyslový model se pod tlakem Číny rozpadá, část výroby, kterou už není dostatečně výhodné provozovat v Německu, se může přesouvat právě do levnějšího středoevropského prostoru,
uvedl Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank.
Země V4 tak mohou na čínském průmyslovém nástupu vydělat vlastně hned dvakrát.
Poprvé přímo – přilákáním čínských automobilek, výrobců baterií a dalších průmyslových podniků. Nejvýrazněji touto cestou kráčí Maďarsko, kde masivně investují například čínské společnosti BYD či CATL. Ale obecněji platí, že země střední a východní Evropy jsou vůči Číně exponovanější než země západní části EU. Zachycuje to graf Bloombergu níže. Z něj plyne, že například když česká firma vyveze do zahraničí výrobek za 100 eur, průměrně přibližně 6 eur z jeho hodnoty vzniklo původně v Číně. To je výrazně vyšší podíl, než jaký vykazují největší evropské ekonomiky typu právě Německa, Francie či Itálie, a dokonce vyšší podíl, než jaký vykazují další země V4.
"Druhý efekt je zastřenější. Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko mohou na Číně vydělat nepřímo, přestože třeba samy příliš mnoho čínských investic nepřilákají. Čína totiž nutí německé průmyslové podniky radikálně snižovat náklady. Nejnověji na nutnost hlubokých škrtů v pátek upozornil šéf Volkswagenu Oliver Blume. I pro matku Škody Auto může jednou z cest, jak osekat náklady, být přesun větší části výroby z drahého Německa do jeho levnějšího středoevropského okolí," řekl Kovanda.
Pro Česko by tedy čínský šok nemusel být pouze hrozbou, jak se často automaticky předpokládá. Mohl by urychlit další přesun německé průmyslové výroby na východ.
Německo se totiž dostalo do situace, na níž má kromě vnějších okolností nemalý podíl také fiasko jeho vlastní hospodářské a energetické politiky. Země postupně odstavila všechny své jaderné elektrárny, přestože současně chtěla dekarbonizovat průmysl. Po ruském napadení Ukrajiny se navíc zhroutil model neprozíravě založený na přísunu levného ruského zemního plynu. Německý průmysl tak přišel o jednu ze svých hlavních konkurenčních výhod – relativně dostupnou energii. Do toho zelené kruhy německé ideologicky zaslepeně bojují třeba na úrovni EU za ještě dražší emisní povolenky, které fatálně podvazují globální konkurenceschopnost německého průmyslu.
Do toho všeho se přimíchávají obecně nákladné eurounijní regulace, v samotném Německu pak pomalé povolovací procesy, nedostatek pracovníků a vysoké mzdové náklady. Výsledkem je země, v níž se průmyslová výroba stává stále dražší právě ve chvíli, kdy Čína chrlí levnější a technologicky stále vyspělejší konkurenci.
Ještě před patnácti či dvaceti lety Německo z čínského hospodářského vzestupu mimořádně těžilo. Čína tehdy vyráběla zejména levnější spotřební zboží, zatímco bohatnoucí Číňané a tamní firmy nakupovali německá auta, obráběcí stroje, chemické výrobky či průmyslové technologie.
Tato symbióza skončila. Čína už nechce německé výrobky pouze kupovat. Stále častěji vyrábí jejich konkurenci – a někdy levněji a technologicky lépe. Čínské firmy útočí přesně na sektory, které po desetiletí tvořily páteř německého exportního modelu: automobilový průmysl, strojírenství, elektrotechniku, chemii či zelené technologie.
Německý vývoz do Číny proto slábne. Jen export automobilů do Číny se podle údajů propadl v minulém roce o více než třicet procent. Německo tak zažívá druhý „čínský šok“, tentokrát ovšem mnohem nebezpečnější než první. Čínské firmy již německým podnikům nekonkurují jen levnou pracovní silou, ale také technologiemi, automatizací, bateriemi, elektromobily či digitálními řešeními.
Což ovšem tedy vytváří příležitost pro Visegrád.
Německá automobilka či strojírenský podnik má při střetu s levnějším čínským konkurentem několik možností. Může výrobu ukončit, může ji přesunout přímo do Číny, ale může také zachovat vývoj a nejsofistikovanější činnosti v Německu a část produkce přesunout o několik set kilometrů na východ – do Česka, Polska, Maďarska či na Slovensko.
V4 pro to má ideální předpoklady. Je geograficky blízko Německu, je součástí jednotného evropského trhu, její průmysl je s německým propojen desítky let a zaměstnanci jsou obecně levnější. Zejména Česko má navíc mimořádně hustou síť průmyslových subdodavatelů.
Vzniká tudíž jistý paradox. Slabé Německo bylo tradičně považováno za jednoznačně špatnou zprávu pro českou ekonomiku. V krátkodobém horizontu to stále platí – když německým podnikům klesají objednávky, dopadá to na české dodavatele. Strukturálně však může probíhat přesně opačný proces. Pokud chce německý průmysl přežít čínský cenový tlak, může potřebovat vyrábět stále větší část své produkce právě ve střední Evropě.
Česká ekonomika by tak získávala z čínského šoku, aniž by čínský investor musel vůbec vstoupit na české území.
Maďarsko pak může získávat dokonce z obou stran zároveň. Buduje si pozici evropské výrobní základny čínského průmyslu, ale současně může přebírat i část produkce západoevropských podniků.
Česko je vůči čínským investicím výrazně zdrženlivější. To však neznamená, že na čínském nástupu nutně prodělá. Může profitovat právě prostřednictvím německých firem, které budou pod konkurenčním tlakem stále naléhavěji hledat místa, kde dokážou vyrábět levněji než doma.
Dochází tak k určitému obrácení tradičního pohledu na německé problémy. Po třicet let platilo téměř bezvýhradně, že co je dobré pro německý průmysl, je dobré také pro Česko. Nyní vzniká situace, kdy část německého průmyslového oslabení potenciálně vytvoří pro Česko příležitost.
Podle Kovandu čínský šok totiž nemusí zničit německou firmu. Může pouze zničit ekonomickou smysluplnost toho, aby tato firma vyráběla zrovna v Německu. Právě to hraje do karet Visegrádské čtyřce. Německo zaplatilo za některá ideologicky motivovaná energetická rozhodnutí, zejména za odstavení jaderných elektráren, vysokou cenu a současně po ruské invazi přišlo o levnou energetickou surovinu, na níž byla značná část jeho průmyslového modelu založena. Nyní jej v jeho tradičních disciplínách stále tvrději drtí Čína.
Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko přitom mohou být jedním z řešení německého problému. Aby německé firmy dokázaly čínské konkurenci čelit, mohou přesunout větší část své výroby právě do zemí V4.
Čína tak může paradoxně pomáhat střední Evropě dvojím způsobem: přímo svými investicemi a nepřímo tím, že nutí německý průmysl hledat levnější evropskou základnu.
Pro Německo je druhý čínský šok existenční výzvou. Pro Visegrád může být zároveň jednou z největších průmyslových příležitostí posledních desetiletí, doplnil hlavní ekonom Trinity Bank.
Text: redakcia
Foto: pexels
