CSSRČínskou ekonomiku dnes mnozí mají za výsledek jakési „třetí cesty“. K tomuto kompromisu mezi tržním a plánovaným hospodářstvím ji před skoro čtyřiceti lety pomohli nasměrovat čs. reformátoři z 60. let. Ti, jimž se „třetí cestu“ nikdy nepodařilo zavést u sebe doma, nejprve kvůli „bratské pomoci“, podruhé kvůli Václavu Klausovi.


Nejen dámské vložky. V 80. letech se v Československu nedostávalo všeho možného dalšího. Včetně vánočních stromků a kaprů, zavařovacích sklenic, stěhovacích automobilů, košťat, žebříků, plavek, tenisových míčků, zubních past a konečně, samozřejmě, toaletních papírů.

ota sikEkonomika nedostatku
Takzvaná „ekonomika nedostatku“ v ČSSR tehdy právě gradovala. Způsobily ji závažné nedostatky v centrálně plánovaném pojetí tuzemského hospodářství, patrné už od přelomu 50. a 60. let. Po únorovém převratu roku 1948 komunisté – se sovětskými „poradci“ za zády – vsadili na extenzivní pojetí ekonomiky. Československý národní produkt tak v důsledku jednostranného důrazu na rozvoj těžby, těžkého průmyslu či (nepříliš inovativního) strojírenství stoupal „budovatelským“ tempem. Mezi lety 1948 a 1962 tuzemská ekonomika narostla o bezmála 172 procent. Jenže v roce 1962 se možnosti extenzivního růstu, jehož nedílnou součástí bylo extenzivní plundrování krajiny, vyčerpaly. V roce 1963 tak nastává recese, první meziroční pokles ekonomiky od únorového puče.

Obrácený minimax
Recese roku 1963 otevřela oči i těm doposud spícím na ideologickém obláčku: bez intenzivního růstu, jehož základem jsou stále modernější technologie, nelze dosahovat dlouhodobě uspokojivého rozvoje československého hospodářství. Jenže k technologické modernizaci bylo třeba podniky náležitě motivovat. Přitom tímto motivátorem nemohla být konkurence mezi podniky v pravém smyslu toho slova, protože veškeré podniky přece byly znárodněné, „ve vlastnictví lidu“. Motivátorem nemohla být ani cena, resp. snaha docílit vyšší produkce za nižší cenu.
V tržní ekonomice se snaží firmy vyrobit maximální objem za minimální náklady – „za málo peněz hodně muziky“. To je motor technologického pokroku. V centrálně plánovaném hospodářství však podniky postupovaly přesně opačně. Největší pohromou jim totiž nebyly ztráta a bankrot, který v podstatě neexistoval, ale nesplnění plánu. Podnikoví ředitelé proto při sestavování plánu a při souvisejících jednáních s „centrem“, například s příslušným stranickým orgánem či ministerstvem, nadsazovali náklady produkce, a naopak podhodnocovali úroveň dosažitelné výroby. Hráli s „centrem“ zkrátka habaďůru, kterou ekonom a novinář Zdislav Šulc pojmenoval jako „obrácený minimax“. Těžili z asymetrie informací. Disponovali lepším povědomím o skutečných výrobních možnostech svěřeného podniku než pražské ministerstvo nebo centrální plánovací komise. Snažili se tak plánovače vmanévrovat do takové situace, aby ti jim vytyčili co možná nejsplnitelnější plán: ideálem pro ně bylo mít na další pětiletku plán ve stylu „za hodně peněz málo muziky“, neb ten se pochopitelně snadno plnil; ředitel podniku dostal metál a novou služební tatrovku.
Nová tatrovka pro ředitele ale měla svůj zrcadlový neblahý odraz v široké ekonomice, kterou totiž rozkládal právě onen stále chroničtější nedostatek na jedné straně a plýtvání a plundrování na straně druhé.

cina1

Tržní prvky v centrálně plánovaném systému
Lidé jako zmíněný Šulc či reformní ekonomové 60. let v čele s Otou Šikem se snažili zejména po zmíněné recesi roku 1963 vnést do centrálně plánovaného systému – plánovaného včetně cen – určité tržní prvky. Slovo „trh“ však bylo ideologicky nepřijatelné, pročež raději říkali, že jim jde o zavádění „zbožně-peněžních vztahů“. Ceny se alespoň zčásti měly pohybovat volně, a odrážet tak skutečnou, nikoli „plánovitou“ poptávku a nabídku v ekonomice.
Reformátorům však až na výjimky nešlo o nastolení skutečné tržní ekonomiky, hledali jakýsi kompromis, jakousi „třetí cestu“ mezi trhem a plánem. Důvody této umírněnosti je třeba hledat ve stále nepříliš přívětivém celkovém mezinárodním ovzduší 60. let, kdy Moskva byla pořád tuze blízko. Ale je třeba je hledat i v samotném založení reformních ekonomů. „Dobří, chytří ekonomové byli hned po válce, nejpozději v osmačtyřicátém, odstraněni, takže my jsme neměli nikoho, kdo by nás korigoval,“ vzpomínal v roce 2008 v jednom rozhovoru Jiří Kosta, který v Šikově reformním týmu působil počátkem 60. let. „Byli jsme tak na falešné cestě. Těžko jsme se loučili s poučkami marx-leninské ekonomie.“
Kosta zdůrazňoval, že reformátoři ve svých záměrech – v půli 60. let oficiálně nazvaných jako „Zásady ke zdokonalení soustavy řízení“ – nikdy nepočítali se soukromým vlastnictvím velkého kapitálu ani s kapitálovými trhy. Interpretace, že se snažili prosadit ekonomiku skandinávského typu, je tedy zcela zcestná, neboť ve skandinávských zemích oboje vždy měli. Kosta ovšem připouštěl, že nebýt srpnových událostí roku 1968, na privatizaci by nakonec asi záhy došlo, neboť v roce 1967 nabralo rozvolňování a decentralizace ekonomiky rychlejší spád, než sami reformátoři předpokládali.

Výchova nová generace
Kostovým klíčovým příspěvkem k rozvoji tržní ekonomiky v tuzemsku tak spíše než vlastní reformní úsilí 60. let, jež po srpnu 1968 narazilo, bylo něco jiného. Totiž to, že se v době před „bratrskou“ okupací a svojí emigrací (přednášel na frankfurtské Goetheově univerzitě, kde se stal roku 1987 profesorem) coby pedagogický pracovník Ekonomického ústavu Československé akademie věd podílel na zformování týmu o generaci mladších ekonomů. Těch, kteří pak po roce 1989 stáli u zrodu skutečné tržní ekonomiky, ať už se jednalo o Václava Klause, Tomáše Ježka, Karla Dybu či Kamila Janáčka. V 60. letech však podle Kostových slov z těchto mladých ekonomů skutečně tržní hospodářství prosazoval pouze pozdější premiér a prezident. „Za mé přítomnosti se od marxismu distancoval pouze Klaus.“
To, že právě vyhraněný Klaus, stoupenec tržní ekonomiky bez přívlastků, zastával po roce 1989 ústřední politickou roli v období prvních let přechodu od centrálně plánované ekonomiky, zhatilo naději některých reformátorů 60. let na uskutečnění „třetí cesty“ ve své domovině právě v 90. letech. Jistým zadostiučiněním tak několika z nich mohlo být to, že pomohli na „třetí cestu“ nasměrovat ekonomiku mnohem významnější: Čínu.

cina2

Třetí cesta
„Počátkem 80. let, když Teng Siao-pching začal ekonomickou reformu, pozvali mně, Otu Šika a Jiřího Skolku, tedy emigranty, abychom jim podle našich zkušeností radili, jak zavádět tržní hospodářství,“ vzpomínal v roce 2009 v rozhovoru Oldřich Kýn. Kýna potkal podobný osud jako Kostu. Podstatnou část 60. let pracoval pod ředitelem Šikem v Ekonomickém ústavu ČSAV, načež po srpnu 1968 emigroval – a to až do Bostonu, kde pak dlouhá léta přednášel na tamní univerzitě. „Prý jsem v Číně pomáhal systému založenému na totalitní moci jedné strany. Ale šlo mi o přechod od centrálního plánování k trhu, neboť už v době Pražského jara jsme věřili, že k tomu, aby se komunistům odebrala moc nad celým národem, musíme jim nejdříve vzít moc nad celým hospodářstvím.“
Zahraniční odborná literatura čs. reformátorům, zejména Šikovi, opravdu přičítá poměrně značný podíl na ničem menším, než bylo nasměrování dosud strnule centrálně plánovaného čínského hospodářství k postupné liberalizaci cen. Šika a další čs. reformátory tak lze považovat za svého druhu otce čínské „třetí cesty“, před níž se mnozí sklánějí dodnes.
„Šikovu přechodnou cenotvorbovou strategii uvedlo do praxe nově založené čínské Centrum pro výzkum cen,“ píše Julian Baird Gewirtz v knize Unlikely Partners: Chinese Reformers, Western Economists, and the Making of Global China. Centrum najalo několik českých konzultantů doporučených Šikem, včetně již zmíněného Skolky, který na instruktážních workshopech školil úředníky dohlížející na reformy. „Úřad čelil velké výzvě: vypočítat ceny, které by zohledňovaly ‚socialistický vztah mezi zbožím a penězi‘, jak Šik záležitost pojmenoval v roce 1981,“ pokračuje Julian Baird Gewirtz. Inu, šlo právě ony zbožně-peněžní vztahy čili o zárodek trhu. Znamenalo to tehdy vybrat 1 200 kategorií produktů a obeslat dotazníky na sedm tisíc čínských podniků, deset tisíc farem a pět tisíc obchodních center. Na základě těchto rozsáhlých dat vypočítali úředníci s pomocí Šikova dvousměrného cenového systému ceny odrážející pracovní i kapitálové náklady. Experti podle knihy ocenili výsledek výpočtů jako výrazně ‚racionálnější‘, než byly výsledky předchozích pokusů. „Pod vedením Süe Mu-čchiaa centrum fungovalo ještě několik dalších let. V roce 1982 už ceny několika stovek méně významného zboží stanovovaly samotné podniky, o rok později jich bylo tři sta padesát. V roce 1983 se Centrum pustilo do velkého přepočítání, které mělo vylepšit výsledky z roku 1981. Šikovy myšlenky se staly součástí čínského hospodářství, a to jak po analytické, tak institucionální stránce.“
Ačkoli o tomto dějinotvorném momentu vlastně světového významu nevznikla žádná ucelenější česká publikace, čs. reformátoři z 60. let nakonec mnohem spíše zreformovali ekonomiku čínskou.

TEXT Lukáš Kovanda, člen Národní ekonomické rady vlády